Při sportu zapomínám na starosti. Korešová o návratu domů i rodinném životě

Čtyři tituly v německé lize, střelecké rekordy v tamní soutěži, triumfy s reprezentací, kterou dlouho vedla jako kapitánka. V posledních letech jen těžko najdete českou házenkářku, která by toho dokázala víc. Iveta Korešová, dříve Luzumová, po mateřské dovolené a sezoně v Mostě míří do klubu, kde začínala. Od nového ročníku interligy bude 33letá spojka hrát doma v Písku.

Plánovala jste, že po sezoně zamíříte domů?
Moc ne, ale věděla jsem, že na to jednou dojde. Kariéru s malým dítětem jsem si nějak představovala, ale realita byla těžší. Doma jsme se o tom často bavili. Proto jsem se rozhodla, že po mateřské začnu v Mostě. Postupem času jsem vnitřně cítila, že nemá cenu se takhle honit a pořád dojíždět.

Nepřemýšlela jste, že byste se naopak rozehrála v Písku?
Tehdy moc ne. Chtěla jsem si zahrát v týmu na evropské úrovni. Zpětně je škoda, že jsem nevěděla, jaké to doopravdy bude. Mohla jsem to otočit, rozehrát se doma a o rok později ještě někam vyrazit. Ale celkově toho nelituji, v Mostě to byl sportovně skvělý rok.

Co vám doporučoval manžel Štěpán, bývalý ligový fotbalista, který v kariéře už třetím rokem pokračuje v Písku?
On s jeho rodinou mi také doporučovali, abych se rozehrála doma a pak šla ven. Ale všichni mě pak podporovali a pomáhali s hlídáním.

Jak jste bojovala s tím, že jste chtěla být nejlepší matkou a zároveň co nejlepší hráčkou?
Tlouklo se to ve mně. V reprezentaci jsem si potvrdila, že se pořád ještě mohu dostat na tu nejvyšší úroveň. Ale zároveň jsem v sezoně měla i krize, kdy jsem si říkala, že bych skončila úplně. Do Mostu jsem vozila i malého Kubu, kterému cestování nedělalo dobře. Bylo to složité, ale končit se mi ještě nechtělo.

Dělaly vám radost sportovní úspěchy? Připsala jste si do sbírky i český titul.
Na hřišti jsem si vždy uvědomila, že mě házená pořád baví a naplňuje. Při sportu jsem zapomínala na starosti. Ale jezdit tam na otočku už nešlo. Když se nad tím zamyslím, musela bych ve městě s rodinou bydlet.

V Písku jste se na návratu domluvila snadno?
Ano. Klub se mi snažil ve všem vyjít vstříc. Těším se na novou sezonu v domácím prostředí.

Co se v klubu změnilo za deset let, co jste v něm nehrála?
Moc toho není. Všechno funguje jako dřív. Ale vnímám možnosti, které by klub mohly posunout.

V posledních letech jste házenou hrála na nejvyšší úrovni. Písecké hráčky však studují nebo na částečný úvazek pracují. Jaká to pro vás bude změna?
Chápu, jaké tu jsou podmínky. Je těžké se i držet na určité úrovni, když k tomu holky studují, dojíždí nebo pracují. Ale pro mě je důležité, že budu v klidu doma, třikrát v týdnu si zatrénujeme, o víkendu zápas a bude mě to bavit.

Výsledky týmu stoupají a bojuje o play off, i když mu několikrát těsně uniklo. Budete to chtít prolomit?
Určitě. Věřím, že to nebude jen můj cíl, ale nás všech. S vedením a novým trenérem jsme to ale ještě neprobírali. Nicméně na hřišti do toho dáme všechno a myslím si, že budeme mít dobrý tým.

Jistě budete na očích fanoušků i soupeřů. Počítáte s tím, že očekávání nebudou malá?
Ano, jsem na to zvyklá. Nebude to pro mě nová role. V zahraničí i v reprezentaci to bylo podobné. Nevadí mi, když se na mě hraje tvrději, pokud to není zákeřné. Myslím, že se s tím zvládnu poprat.

Přispěla k návratu i končící trenérka Kateřina Hromádková?
Určitě. Sama jsem ji přemlouvala, aby ještě rok pokračovala. Ale věděla jsem, že bude končit a chce se víc věnovat rodině. Chápu to. Navíc v klubu částečně zůstane, za což jsem ráda.

Písek dříve vychovával přední české házenkářky, vy s Hromádkovou patříte mezi ně. Budete s klubem spolupracovat, aby to zase začalo platit?
Když mladé hráčky budou mít zájem, ráda jim pomůžu. Zároveň se nikomu nechci vnucovat. Klub má zájem, jestli bych nepomáhala třeba u dorostenek. U mě platí, že nevím, jak to budu zvládat časově. Manžel také ještě hraje, s dítětem se nedá nic úplně plánovat.

Budete dál hrát za reprezentaci?
Je to otevřené. Strašně ráda reprezentuji a kariéru v národním týmu jsem neukončila. Ale zase je to o čase. Nemáme babičky v důchodu, jež by si Kubu vzaly na týden a já mohla jet na reprezentační kemp. Musíme to všichni společně vyřešit.

Rozdělujete sportovní kariéru na období před mateřskou dovolenou a po ní?
Je to tak. Říkala jsem si, že bych chtěla být mladá máma a mít dítě do třicítky. Ale těžko se to plánuje. Pak jsem zase chtěla hrát na nejvyšší úrovni, dokud to půjde. Bylo mi jasné, že po porodu bude složité dostat se zase do špičky. Měla jsem možnosti vrátit se do zahraničí, ale nemohla jsem vzít syna a nechat doma Štěpána. Zažila jsem toho už dost.

Se Štěpánem Korešem jste oba úspěšní sportovci. Shodli jste se v tom, kdy upřednostnit rodinu před sportovní kariérou?
Oba jsme chápali toho druhého. Chtěli jsme oba něco dokázat. Proto jsme byli dlouho od sebe, kdy já působila v Německu a on hrál první ligu v Česku. Zároveň jsme se drželi blízko u sebe, abychom mohli alespoň dojíždět. Jsem rodinný typ, potřebuji kontakt. Tři čtyři měsíce bez něj bych nezvládla, proto jsem nikdy nešla třeba do Ruska nebo jinam daleko.

Teď jste už oba doma. Plánovali jste si to společně?
Štěpán měl takový sen. Chtěl si zahrát doma v Písku, já si to tak brzy neuměla představit. Ale všechno se časem změnilo a s tím i můj názor. Teď oba kariéry doma asi také zakončíme.

Váš syn Jakub bude střílet branky ve fotbale, nebo v házené?
Zatím za míčem spíš běhá a kope jako ďábel. Házení mu sice zatím moc nejde, ale je škoda, že v Písku není chlapecká házená, ta je nejblíž ve Strakonicích. Uvidíme, co ho bude bavit víc.