Čtyři tituly v německé lize, střelecké rekordy v tamní soutěži, triumfy s reprezentací, kterou dlouho vedla jako kapitánka. V posledních letech jen těžko najdete českou házenkářku, která by toho dokázala víc. Iveta Korešová, dříve Luzumová, po mateřské dovolené a sezoně v Mostě míří do klubu, kde začínala. Od nového ročníku interligy bude 33letá spojka hrát doma v Písku.
Plánovala jste, že po sezoně zamíříte domů?
Moc
ne, ale věděla jsem, že na to jednou dojde. Kariéru s malým dítětem
jsem si nějak představovala, ale realita byla těžší. Doma jsme se o tom
často bavili. Proto jsem se rozhodla, že po mateřské začnu v Mostě.
Postupem času jsem vnitřně cítila, že nemá cenu se takhle honit a pořád
dojíždět.
Nepřemýšlela jste, že byste se naopak rozehrála v Písku?
Tehdy
moc ne. Chtěla jsem si zahrát v týmu na evropské úrovni. Zpětně je
škoda, že jsem nevěděla, jaké to doopravdy bude. Mohla jsem to otočit,
rozehrát se doma a o rok později ještě někam vyrazit. Ale celkově toho
nelituji, v Mostě to byl sportovně skvělý rok.
Co vám doporučoval manžel Štěpán, bývalý ligový fotbalista, který v kariéře už třetím rokem pokračuje v Písku?
On
s jeho rodinou mi také doporučovali, abych se rozehrála doma a pak šla
ven. Ale všichni mě pak podporovali a pomáhali s hlídáním.
Jak jste bojovala s tím, že jste chtěla být nejlepší matkou a zároveň co nejlepší hráčkou?
Tlouklo
se to ve mně. V reprezentaci jsem si potvrdila, že se pořád ještě mohu
dostat na tu nejvyšší úroveň. Ale zároveň jsem v sezoně měla i krize,
kdy jsem si říkala, že bych skončila úplně. Do Mostu jsem vozila i
malého Kubu, kterému cestování nedělalo dobře. Bylo to složité, ale
končit se mi ještě nechtělo.
Dělaly vám radost sportovní úspěchy? Připsala jste si do sbírky i český titul.
Na
hřišti jsem si vždy uvědomila, že mě házená pořád baví a naplňuje. Při
sportu jsem zapomínala na starosti. Ale jezdit tam na otočku už nešlo.
Když se nad tím zamyslím, musela bych ve městě s rodinou bydlet.
V Písku jste se na návratu domluvila snadno?
Ano. Klub se mi snažil ve všem vyjít vstříc. Těším se na novou sezonu v domácím prostředí.
Co se v klubu změnilo za deset let, co jste v něm nehrála?
Moc toho není. Všechno funguje jako dřív. Ale vnímám možnosti, které by klub mohly posunout.
V posledních letech jste házenou hrála na nejvyšší úrovni. Písecké hráčky však studují nebo na částečný úvazek pracují. Jaká to pro vás bude změna?
Chápu, jaké tu jsou podmínky. Je těžké se i držet na určité úrovni, když k tomu holky studují, dojíždí nebo pracují. Ale pro mě je důležité, že budu v klidu doma, třikrát v týdnu si zatrénujeme, o víkendu zápas a bude mě to bavit.
Výsledky týmu stoupají a bojuje o play off, i když mu několikrát těsně uniklo. Budete to chtít prolomit?
Určitě.
Věřím, že to nebude jen můj cíl, ale nás všech. S vedením a novým
trenérem jsme to ale ještě neprobírali. Nicméně na hřišti do toho dáme
všechno a myslím si, že budeme mít dobrý tým.
Jistě budete na očích fanoušků i soupeřů. Počítáte s tím, že očekávání nebudou malá?
Ano,
jsem na to zvyklá. Nebude to pro mě nová role. V zahraničí i v
reprezentaci to bylo podobné. Nevadí mi, když se na mě hraje tvrději,
pokud to není zákeřné. Myslím, že se s tím zvládnu poprat.
Přispěla k návratu i končící trenérka Kateřina Hromádková?
Určitě.
Sama jsem ji přemlouvala, aby ještě rok pokračovala. Ale věděla jsem,
že bude končit a chce se víc věnovat rodině. Chápu to. Navíc v klubu
částečně zůstane, za což jsem ráda.
Písek
dříve vychovával přední české házenkářky, vy s Hromádkovou patříte mezi
ně. Budete s klubem spolupracovat, aby to zase začalo platit?
Když
mladé hráčky budou mít zájem, ráda jim pomůžu. Zároveň se nikomu nechci
vnucovat. Klub má zájem, jestli bych nepomáhala třeba u dorostenek. U
mě platí, že nevím, jak to budu zvládat časově. Manžel také ještě hraje,
s dítětem se nedá nic úplně plánovat.
Budete dál hrát za reprezentaci?
Je
to otevřené. Strašně ráda reprezentuji a kariéru v národním týmu jsem
neukončila. Ale zase je to o čase. Nemáme babičky v důchodu, jež by si
Kubu vzaly na týden a já mohla jet na reprezentační kemp. Musíme to
všichni společně vyřešit.
Rozdělujete sportovní kariéru na období před mateřskou dovolenou a po ní?
Je
to tak. Říkala jsem si, že bych chtěla být mladá máma a mít dítě do
třicítky. Ale těžko se to plánuje. Pak jsem zase chtěla hrát na nejvyšší
úrovni, dokud to půjde. Bylo mi jasné, že po porodu bude složité dostat
se zase do špičky. Měla jsem možnosti vrátit se do zahraničí, ale
nemohla jsem vzít syna a nechat doma Štěpána. Zažila jsem toho už dost.
Se Štěpánem Korešem jste oba úspěšní sportovci. Shodli jste se v tom, kdy upřednostnit rodinu před sportovní kariérou?
Oba
jsme chápali toho druhého. Chtěli jsme oba něco dokázat. Proto jsme
byli dlouho od sebe, kdy já působila v Německu a on hrál první ligu v
Česku. Zároveň jsme se drželi blízko u sebe, abychom mohli alespoň
dojíždět. Jsem rodinný typ, potřebuji kontakt. Tři čtyři měsíce bez něj
bych nezvládla, proto jsem nikdy nešla třeba do Ruska nebo jinam daleko.
Teď jste už oba doma. Plánovali jste si to společně?
Štěpán
měl takový sen. Chtěl si zahrát doma v Písku, já si to tak brzy neuměla
představit. Ale všechno se časem změnilo a s tím i můj názor. Teď oba
kariéry doma asi také zakončíme.
Váš syn Jakub bude střílet branky ve fotbale, nebo v házené?
Zatím
za míčem spíš běhá a kope jako ďábel. Házení mu sice zatím moc nejde,
ale je škoda, že v Písku není chlapecká házená, ta je nejblíž ve
Strakonicích. Uvidíme, co ho bude bavit víc.