Snová cesta mladíka Oškery: Z hokejové brány přes druhou ligu dorostu až mezi německou juniorskou špičku

Přestup hráče z nejvyšší české soutěže do německé Bundesligy je v současnosti spíše svátkem, nežli pravidlem. To platí jak pro seniorské, tak pro mládežnické kategorie. Matěj Oškera, pravoruký křídelník ze Zlína, ale prožívá opravdu raritní příběh. Během pár hodin totiž nadchl trenéry Lipska natolik, že si mladšího dorostence nastupujícího ve druhé české lize mladšího dorostu přetáhli do své U19, která každoročně pomýšlí na nejvyšší příčky v juniorské Bundeslize.

Matěj Oškera, osmnáctiletý rodák ze Zlína, vůbec nemusel běhat po házenkářském hřišti. Od malička totiž hrál hokej, v bráně zlínských Beranů vydržel až do svých jedenácti let. Právě v tomto věku se ale rozhodl pro změnu a už po prvním tréninku mu bylo jasné, že u házené chce zůstat. Svého angažmá na ledové ploše ale nelituje a věří, že právě zkušenosti z hokeje mu pomohly k rychlé adaptaci na tvrdý halový sport. „Dodnes si těchto zkušeností cením a i dnes z nich mohu těžit, protože právě z hokeje jsem si donesl poměrně tvrdou disciplínu,“ prozradil Matěj loni v únoru na facebookové stránce Zlína.

Rodinné házenkářské geny společně s velkým nadšením ale nakonec udělaly svoje. „Od prvního tréninku mi bylo jasné, že u házené zůstanu. Na rozdíl od hokeje jsem si k ní vytvořil silný vztah, jen tak ji neopustím,“ slibuje Matěj Oškera. Jak sám prozradil, od prvních zápasů až do dnes byl vždy na hřišti nejmenší, také proto nemohl hrát jinde než na křídle. Právě drobná postava byla pro některé jeho mládežnické trenéry záminkou, aby mu navrhli vybrat si jiný sport. K tomu ale nikdy nedošlo. „Slýchal jsem, že nemám šanci to nikam dotáhnout. Mě to naopak ještě více motivovalo, trénoval jsem o to tvrději. Skoro nikdo to neví, ale já jsem od starších žáků například i ráno před školou chodil běhat, po tréninku jsem si přidával dávky navíc, což dělám dodnes. Od chvíle, kdy jsem vzal házenkářský míč do ruky, jsem snil o tom dostat se hodně vysoko.“

Sen se mu splnil, covidem poznamenanou sezónu 2020/21 odehrál v dresu bundesligového týmu U19 z Lipska. Trenéři mistrovského celku z let 2015 a 2016 ale zlínského odchovance v hledáčku neměli a ani Matěj nepřemýšlel nad přestupem, natož do nejlepší mládežnické ligy světa. Ačkoliv se stal jedním z tahounů zlínského týmu v obou dorosteneckých kategoriích, ve statistikách se našly výraznější osobnosti, řeč je navíc stále „jen“ o druhé lize.

Jak se tedy o vás trenéři v Lipsku dozvěděli?

Celé to začalo loni těsně po Novém roce. Bylo pondělí 6. ledna a já hodně pozdě večer ležel s mobilem v posteli a projížděl jsem Instagram. Tam jsem narazil na příspěvek na profilu Lipska. Bylo to video, na kterém byl představen jednodenní kemp pro mladé hráče, který klub pod vedením svých trenérů pořádal. Já jsem si chtěl vždycky vyzkoušet trénink v Německu, podívat se, jak vypadá zázemí v nejházenkářštější zemi světa.

Takže jste poslal přihlášku a vyrazil jste na do Lipska na trénink?

V zásadě ano, ale nevěřil jsem, že by mě opravdu vzali. Za prvé, ten kemp se konal už ten pátek, tedy za pár dní. Přihlášky měly být už dávno odeslané. Za druhé, byl jsem moc starý. Jsem ročník 2003, nejstarší ročník na tréninku měl být 2004. No a pak je tu samozřejmě vzdálenost, pro mě to znamenalo vyrazit přes celou republiku a nemyslel jsem si, že by tam byli zvědaví na někoho z jiné země. Takže jsem e-mail o svém zájmu poslal, ale moc jsem tomu nevěřil.

Jelikož jste se kempu zúčastnil, tak ale předpokládám, že přišla pozitivní odpověď?

Přišla hned druhý den ráno. Byl jsem už ve škole a vím, že jsem hned volal rodičům, jestli by mě mohli omluvit v pátek ze školy. Začal jsem hned zjišťovat, jak se tam dostanu, cesta ze Zlína do Lipska opravdu není úplně nejkratší. V pátek brzy ráno jsem vyrazil vlakem z Otrokovic s přestupem v Praze, zpátky jsem ale musel letěl letadlem z Berlína do Brna. Mohl jsem mít jen příruční zavazadlo, takže jsem si zabalil do malého baťohu pouze ručník, věci na sebe a boty. Jel jsem na trénink předního německého týmu a neměl jsem ani míč, který bych do letadla kvůli rozměrům vzít nesměl.

Jaké to bylo po příjezdu?

Hned po příjezdu jsem si zamiloval město, dal jsem si kávu v jedné z místních kaváren a vydal jsem se k hale. Byl jsem hodně nervózní, Když jsem přišel před halu, viděl jsem ostatní účastníky. Byli tam v doprovodu rodičů, příbuzných… Ti všichni si přišli podívat, jak jejich dítě trénuje. Každý měl u sebe kufr, někteří dva. A mezi nimi jsem stál já, sám, cizinec s malým baťůžkem. A přestože jsem byl nejstarší, nebyl tam nikdo menší než já. Bylo to vtipné, ale v té chvíli jsem byl opravdu nesvůj. V hale jsem se u stolku představil, že jsem nějaký Oškera, oni si mě zapsali a poslali do šatny.

Jak vypadal samotný trénink? Předpokládám, že s podmínkami v Česku se úplně srovnávat nedá.

Vůbec. Pro mě to byl úplně jiný svět. Byli jsme v ultramoderní školní hale, na tribunách seděly desítky rodinných příslušníků. Na samotné ploše, kde nás bylo okolo padesáti, nás mělo na starost asi osm trenérů. Všichni mladí, vystudovaní profíci. Já byl do té doby zvyklý na jednoho trenéra se stopkami, který mi řekl, za kolik jsem přeběhl hřiště. Tam jsem běžel tunelem z fotobuněk a po absolvování mi trenér ukázal graf, jak rychlý jsem byl v konkrétním úseku, kde jsem měl špatnou techniku, co můžu udělat pro zrychlení… To je jeden z příkladů rozdílu mezi tréninkovým zázemím v Česku a v Německu. Byl jsem z toho paf. První hodinu se dělala fyzička a pak došlo na práci s míčem. Tam se mi dařilo, ale neuměl jsem si představit, co pak následovalo.

Už tam německý klub projevil zájem, abyste se k nim připojil?

Už během tréninku za mnou přišel Matthias Albrecht, hlavní trenér. Zeptal se mě, jestli si umím představit, že bych v Lipsku hrál. Takhle z ničeho nic. Já nevěděl, co odpovědět, vylezlo ze mě něco ve smyslu „asi jo“. Po tréninku si mě jako jediného z těch padesáti kluků nechali trenéři na palubovce. Řekli mi, jestli můžu zavolat z tribuny rodiče, aby se s nimi domluvili. Trochu jsem je zaskočil, když jsem jim řekl, že tu jsem sám a že navíc hodně spěchám, protože mi letí letadlo z Berlína zpátky domů. Zaskočilo je to, ale podle mě mi to pomohlo, protože viděli, že už v těch 16 letech jsem dostatečně samostatný.

Takže zájem byl, musel se ale ještě doladit přestup. Ten se tedy zrodil jak?

Domluvili jsme se, že se potkáme v Novém Veselí, kam mělo Lipsko přijet na turnaj. Opravdu jsme se tam sešli, už i s rodiči, abychom se domluvili, zda to zkusím. Já byl ale už v té hale po tréninku rozhodnutý, že ano. Rodiče mě v tom podpořili, mohl jsem si splnit něco, o čem jsem roky snil. Trenéři měli podmínku, že musím absolvovat týdenní pobyt v režimu, v jakém bych pak strávil celou sezónu. Já s tím neměl problém a dohodli jsme, že v březnu přijedu. Jenže, přišel covid.

Ten to asi zásadně zkomplikoval?

Najednou se nikam nemohlo, nemohl jsem přes hranice. Věřil jsem, že to bude jen na chvíli, jenže se to pořad zhoršovalo. Dál jsem ale tvrdě trénoval, což se mi nakonec vyplatilo. V létě došlo k rozvolnění a já toho okamžitě využil a v červenci jsem namísto týdnu strávil v Lipsku tři dny. Poprvé jsem viděl své spoluhráče a absolvoval pět tréninků, které se mi naštěstí povedly. Už druhý den za mnou trenéři přišli s taškou plnou klubového oblečení a já věděl, že si mi mění život. Z klubu ve Zlíně mě uvolnili bez problémů a popřáli mi hodně štěstí.

Nastoupil jste do týmu U19 Lipska do Bundesligy. Jak vypadala sezóna?

Dostal jsem pokoj v nově dostaveném internátě. Po příjezdu jsem se zapojil do přípravy, která byla, troufnu si říci, na plně profesionální úrovni. 2x denně trénink včetně videa a rozborů. S ostatními jsem si sedl parádně, byli jsme skvělá parta. Na tréninku mi to také šlo a i přípravu jsem odehrál docela dobře, až na jeden turnaj. Tam jsem vyhořel a „neformu“ jsem si bohužel přenesl i do prvního zápasu ligy proti Füchse Berlín a táhlo se to se mnou dalších pár utkání. A do toho všeho se po pár úvodních kolech kvůli covidu znova přerušila soutěž.

Sezóna se tedy zrušila stejně, jako v Česku?

Ne tak úplně. Stihli jsme odehrát asi 6 zápasů v základní části, na základě kterých týmy postupovaly do play-off. To se ale hrálo až letos v květnu. Mezi tím to bylo hrozné. Trénovali jsme třeba 9x týdně bez vidiny víkendového zápasu. Vlastně jsme mohli být ale rádi, že jsme vůbec trénovali. Byly měsíce, kdy jsme nemohli ani to. Já to měl ještě složitější, protože jsem občas jezdil domů, s čímž byly spojené také karantény, testování a tak dále. Psychicky to bylo hodně náročné.

Play-off se ale tedy nakonec hrálo?

Hned v osmifinále jsme chytli Füchse Berlín. Jsem přesvědčený, že je to tým, který v loňské sezóně v mládežnické házené neměl konkurenci na celém světě. Dvakrát nás vysoko porazili a dominantně ovládli celé play-off, finálový dvojzápas vyhráli skoro o 20 gólů. Řada hráčů tvořila základ německé reprezentace, která letos vyhrála juniorské EURO. Neměli jsme proti nim moc šancí.

Takže vám skončila sezóna vlastně hned poté, co znovu začala?

To ještě ne, tím, že jsme vypadli, jsme nastoupili v německém poháru. Tedy soutěži, kterou hrály týmy, které nepostoupily do play-off nebo vypadly v prvním kole. Nebýt toho, že jsme chytli Berlín takhle brzo, mohli jsme i v mistrovské části dojít hodně daleko, proto jsme chtěli Pohár vyhrát. Základní skupinu jsme zvládli, osobně se mi navíc konečně dařilo a byl jsem v psychické pohodě. V semifinále jsme hráli proti Magdeburgu a já zažil asi nejhorší závěr sezóny v životě. Dva dny před zápasem jsem si zlomil při chytání míče palec. Jel jsem okamžitě na ambulanci a bylo jasné, že mě čeká operace. Ještě před odjezdem do Česka jsem ale chtěl podpořit kluky alespoň na tribuně. Hráli jsme na jeden zápas a čtyřicet vteřin před koncem jsme vedli o 3 góly. Soupeř ale téměř nemožně vyrovnal a prodloužení zvládl on, takže jsme smolně vypadli v semifinále.

A jak to tedy bude dál? V letošní sezóně oblékáte dres Zlína a extraligových Hranic, takže jste se po roční zkušenosti vrátil zpátky?

Domluvil jsem se takto s trenéry v Lipsku hlavně kvůli škole. Jsem v maturitním ročníku a v Německu jsem zjistil, že bych to na dálku nezvládl. Celý rok jsem se učil individuálně a dálkově jsem studoval gymnázium ve Zlíně. Navíc na hřišti bych také asi nehrál ideální čas, konkurence je tam obrovská. Takže jsem se vrátil s cílem bez problémů odmaturovat a minimálně letošní sezónu tu budu a budu dělat maximum pro to, abych se neustále zlepšoval. Bylo mi ale řečeno, že se se mnou stále počítá a když se budu chtít vrátit, jsou ochotni mi pomoct se studiem, získání místa na univerzitě a rádi mě časem uvidí ať už jako hráče, tak v budoucnu jako funkcionáře či trenéra. Toho si neskutečně vážím.

Co vám rok v Německu dal?

Já jsem vděčný, že se mi povedlo se tam dostat. A také jak. Nebylo to přes žádnou známost, neposílal jsem žádné video, nikde jsem se neprezentoval. Přijel jsem na vlastní pěst na trénink a ukázal trenérům, co umím. Splnil jsem si sen, režim, v jakém jsem v Lipsku žil, už bych nazval opravdu plně profesionálním vrcholovým sportem. Moc si toho vážím a věřím, že když někdo pro házenou dýchá a dá jí všechno, musí se mu to vrátit podobně, jako mě. S házenou to rozhodně nebalím, srdce mi pořád pro házenou bije a můj cíl zůstává stejný…

Matěj Oškera je opravdovým házenkářským nadšencem. Vedle svých hráčských schopností patří také mezi nadějné rozhodčí, se svým kolegou, Adamem Hillem, mají za sebou několik velkých mládežnických akcí v roli sudích, včetně semifinále Lundaspelenu, největšího halového turnaje světa, který se hraje ve Švédsku. Jeho přestup do Lipska není jediným zajímavým příběhem z jeho házenkářského života, pochlubit se může také například osobní a velmi přátelskou známostí s komentátorem Tomem O’Brannagainem, jehož hlas neodmyslitelně patří k velkým házenkářským akcím, především pak Final4 Ligy mistrů. Svoji míčovou technikou už se navíc Matěj českým fanouškům jednou „pochlubil“, během karantény vytvořil krátké video s házenkářskými triky, které je dodnes s drtivým náskokem nejsledovanějším a nejpopulárnějším videem na sociálních sítích Českého svazu házené.

Autor Michal Krásný