Tohle jsem já: Timur Dibirov, moje kořeny leží v Dagestánu

Vzpověď dagestánského rodáka momentálně hájícího barvy makedonského Vardaru Skopje.

Narodil jsem se v Karélii, severozápadním regionu Ruska sousedícím s Finskem. Rodiče tam studovali na univerzitě, ale když mi byly tři roky, rodina se přestěhovala na jih země – do Stavropolu. Tam jsem vyrůstal a z života v Karélii si nic nepamatuji. Vlastně jsem tam pak už ani nikdy nebyl.

Můj otec pochází z Dagestánu – to je ruská republika na severním Kavkaze, poblíž Kaspického moře. Žije tam spousta různých etnik a můj táta patří k jednomu z největších: k Avarům. Takže jsem se vždycky identifikoval jako Avar a Dagestánec. Moje máma je „čistá“ Ruska, ale já jsem byl vychován jako Dagestánec, protože, jak mě učili, etnická příslušnost se určuje podle otce.

V Dagestánu mám hodně příbuzných, a když jsem chodil do školy, trávil jsem tam všechny prázdniny. Pobýval jsem jak v hlavním městě Machačkale, tak v malých vesnicích. I teď tam pravidelně jezdím. Když Vardar vyhrál Ligu mistrů EHF, uspořádali jsme v Machačkale pěknou oslavu – nejen s mými příbuznými, ale i s místními sportovními funkcionáři, kteří mi dali pěkné dárky. Lidé mě v Dagestánu vždy vřele vítají a vím, že sledují mou kariéru.

Obecně jsou lidé v této oblasti Ruska velmi srdeční a pohostinní. Kdykoli je to možné, snažím se to lidem zprostředkovat, sloužit svým způsobem jako dagestánský velvyslanec. Bohužel o té oblasti panují určité negativní stereotypy, ale přál bych každému, aby tam přijel na exkurzi a přesvědčil se, že naši lidé jsou nesmírně pohostinní. Váží si rodiny, starších lidí a tradic. A samotný region má co nabídnout – moře, hory, nádhernou přírodu… Všichni se tam cítí dobře.

Jak už jsem řekl, v Dagestánu žije velké množství etnik – Avaři, Darginové, Kumykové a Lezginové, abych jmenoval alespoň čtyři, ale všichni spolu vycházejí velmi dobře. Jsou tu i různé jazyky, a když jsem jako dítě jezdil k babičce, učila mě místní verzi avarského jazyka. Tenkrát jsem ji uměl velmi dobře, ale pak mi chyběla praxe a teď už bohužel mé znalosti trochu zrezivěly.

Dagestánci milují sport, ale neznám žádného házenkáře pocházejícího z tohoto regionu. Kdybych vyrůstal v Dagestánu, nejspíš bych se také věnoval zápasu, případně boxu nebo judu – ale ne házené. Vše závisí na místních tradicích a severní Kavkaz, zejména Dagestán, má v zápase a bojových uměních velmi silné tradice.

Nyní je nejznámějším Dagestáncem na světě pravděpodobně Chabib Nurmagomedov, mistr smíšených bojových umění. Osobně ho neznám, ale máme pár společných přátel a samozřejmě jsem sledoval jeho kariéru. Znám také řadu dalších sportovců z tohoto regionu. Bojové sporty jsou v Dagestánu vychovávány ke kultu a dokonce i kluci ze základní školy se snaží naučit základy. Myslím, že taková láska ke sportu může být jen prospěšná – vede přece ke zdravému životnímu stylu! A muž, hlava rodiny, by měl vždy umět ochránit své blízké.

Jako dítě jsem se zápasu nevěnoval, ale dělal jsem spoustu jiných sportů – fotbal, basketbal, házenou. Moc se mi to líbilo a teď si myslím, že jsem byl asi předurčen stát se sportovcem. Moc se mi to líbilo a hrál jsem fotbal na zahradě, basketbal na školních hodinách tělocviku a tak dále. Zároveň mi rodiče dávali najevo, že studium je také velmi důležité, takže jsem možná nebyl nejlepší student, ale rozhodně ani nejhorší.

Táta mě pojmenoval Timur na památku svého dobrého kamaráda, který zemřel v mladém věku. V naší rodině nebyli žádní sportovci, ale já jsem sport vždycky miloval. I teď sleduji všechno: házenou, fotbal, volejbal, hokej, basketbal. Sleduji jak evropské soutěže, tak například NHL nebo NBA. Nenapadá mě žádný sport, který bych nechtěl sledovat. Patnáct let jsem hrál za ruskou reprezentaci a často jsme měli tréninkové kempy v Novogorsku u Moskvy. Tam se scházeli i sportovci z jiných sportů, takže mám spoustu známých z různých sportů a vždycky najdeme společnou řeč.

Moje manželka Irina Dibirová, rozená Poltoratská, je také házenkářka, která se později stala trenérkou. Seznámili jsme se poměrně dávno, když jsem hrál v Togliatti, když mi bylo asi 20 let. Irina je ve skutečnosti o čtyři roky starší než já, ale nikdy to nebyl problém. Ano, v té době měla víc titulů než já, ale vztahy mezi mužem a ženou by neměly být založeny na slávě a trofejích, ale na vzájemných citech.

Moje žena ukončila hráčskou kariéru poměrně brzy, v pouhých 29 letech. Ale ne proto, že bych to chtěl já – udělala to proto, že byla rozhodnutá věnovat se rodině. Nyní máme dvě děti, devítiletého syna Murada a pětiletou dceru Tianu, a Irina je se svým rozhodnutím odejít do předčasného důchodu naprosto spokojená. Vždyť během své kariéry vyhrála téměř vše, kromě olympijského zlata. A jako manžel jsem ji plně podporoval.

V letech 2016 až 2018 byla Irina hlavní trenérkou ženského týmu Vardaru a zpočátku to nebylo snadné, protože naše děti byly ještě malé. Ale naučili jsme se s tím vypořádat a moje žena si v této práci vedla dobře, dvakrát dovedla svůj tým do finále Ligy mistrů EHF. V obou případech prohráli v prodloužení, což je téměř loterie. Práce ve Vardaru byla pro Irinu velkou zkušeností a jako trenérka se každý den naučila něco nového.

Nyní hraji ve Vardaru já a ona zůstává se mnou ve Skopje, ale nemyslím si, že její trenérská kariéra skončila. V prosinci se chystá získat licenci Master Coach, takže pravděpodobně bude mít v budoucnu šanci se k práci vrátit.

Stejně jako můj otec jsem si vzal Rusku, takže máme smíšenou rodinu, i co se týče náboženství. Moje žena je pravoslavná, zatímco já muslim, ale vzájemně respektujeme své tradice a slavíme jak křesťanské, tak muslimské svátky. Vzájemný respekt je pro rodinu velmi důležitý.

Jako praktikující muslim chci jednoho dne vykonat hadždž, každoroční pouť do Mekky. Udělám to, až dokončím svou kariéru a budu mít více času. Když jsem byl malý, prarodiče mě učili, jak je důležité navštívit Mekku a naučit se modlitby.

Také své děti vychovávám v muslimských tradicích. A chci, aby se z nich stali házenkáři? Měla by to být jejich vlastní volba, protože každý člověk je individualita. Chci, aby z nich byli čestní a slušní lidé, aby rozvíjeli svou osobnost a znali správné hodnoty. Nechci svým dětem nic vnucovat. Každý člověk je individualita a ne něčí kopie.

V Severní Makedonii žiji už osm let a už mi připadá jako můj druhý domov. Mám tu zemi rád a vidím, že se ke mně lidé chovají s respektem. Ve Skopje jsem se od začátku cítil dobře. Kdybych se přestěhoval například do nějaké severoevropské země, bylo by mnohem těžší se přizpůsobit. A v Severní Makedonii šla adaptace hladce.

Ale myslím, že až ukončím hráčskou kariéru, vrátím se do Ruska. Koneckonců je to moje rodná země a mám ji rád. Doufám, že mě moje země bude potřebovat, ale teď nevím, v jaké roli. Teď je mým domovem v Rusku Moskva, ale kdo ví, třeba jednou budu žít v Dagestánu.

Uvidíme, jak si s tím osud pohraje…

Timur Dibirov
Říjen 2021