Prevence zranění. Pro některé hráče i trenéry jde možná o nezáživné a nudné téma, o to důležitější ovšem je. Rozhovor s dánským lektorem EHF Jesperem Benckem z Univerzity v Kodani exkluzivně pro handball.cz rozebírá danou problematiku ze všech stran. Možná vás překvapí, jak brzy by měli házenkářky a házenkáři na zranění myslet.
Mohl byste se úvodem fanouškům české házené trochu představit? Čím se na kodaňské univerzitě zabýváte?
Pracuji
v univerzitní nemocnici, takže se setkávám přímo i s pacienty. Ale máme
také speciální biomechanickou laboratoř, kde můžeme měřit pohyby a
zatížení různých kloubů. Cílíme na všechny druhy pohybů, zároveň můžeme
pozorovat, jak se svaly během těchto pohybů koordinují a aktivují. Tuto
metodiku používáme ke zkoumání toho, jak se sportovci hýbají. Zaměřuji
se primárně na házenou a fotbal.
Jaké konkrétní problémy řešíte?
Zabýváme
se vážnými zraněními kolene, třeba takzvaného ACL zranění předního
křížového vazu, což je zřejmě nejničivější zranění, které můžete jako
házenkář utrpět. Vyřadí vás ze hry klidně na rok, někdy dokonce i
navždy. Zároveň s sebou může nést vážné následky po zbytek života.
Toto zaměření výzkumu pro nás bylo a je důležité, proto na něm společně s kolegy na Univerzitě v Kodani i nadále pracujeme. Snažíme se zjistit, jaké mechanismy probíhají, když k tak vážnému zranění dojde. A jaké body jsou důležité při následném směřování tréninku. A v neposlední řadě také druh cvičení, který by byl pro řešení těchto zdravotních potíží u hráčů nejlepší.
„U házené je největší riziko ACL zranění, když máte míč v souboji 1 na 1.“
Házená a fotbal. Je velký rozdíl v předcházení zranění u těchto dvou sportů, kterými se zabýváte?
Přímo
u zranění ACL není, ale zranění se stávají při jiných situacích. V
házené si ho většinou přivodíte jako hráč, který má míč a snaží se jít
do souboje 1 na 1. Zlomový okamžik přijde při obcházení bránícího
soupeře. Ve fotbale se naopak zraní většinou obránce, který reaguje na
kličku útočícího soupeře a snaží se mu vzít balon. Právě tato výbušná
změna směru je nejrizikovější situace. Schopnost ovládat kolenní kloub
vyžaduje jak velkou svalovou sílu, tak zapojení různých svalů. Současně
vyžaduje kontrolu mozku, aby aktivoval specifické svaly ve správné
situaci a rychlosti, což je u obou sportů dost podobné.
Vyvíjí
se v průběhu let diskuze o prevenci zranění a je vidět od 90. let velký
progres? Koneckonců kolektivní sporty se mají tendenci zrychlovat, což
je také případ házené.
Bohužel bych to úplně neřekl. A
přidám jeden konkrétní příklad… Stačí se podívat na počet zranění
křížového vazu u házenkářek, kdysi v 80. a 90. letech čísla úplně
explodovala. Podle mého názoru – a je to jen můj názor – to bylo
způsobeno tím, že hráčky v této době začaly hrát víc jako muži, což také
vyžaduje mnohem větší počet výbušných pohybů a změn směru. Změnil se
způsob hry. Myslím, že to učinilo ženskou házenou divácky atraktivnější,
ale rozhodně ji to udělalo také nebezpečnější. Ženy nebyly na tuto
„epidemii zranění“ fyzicky připravené.
Takže vlna zranění byla v 90. letech a ještě po roce 2000 obrovská, kvůli čemuž vznikla celá řada systémů pracujících na nápravě. Ale šlo o výkyv. Období, do něhož se vložilo hodně sil, všichni trenéři si problém uvědomovali a hlídali, snížil se počet zranění… Ale zdá se, že lidé zapomínají.
A tak se počet ACL zranění zase zvýšil.
Křivka kolísá a je těžké říct, jestli globálně došlo ke snížení počtů. Díky šetřením víme, že jsme na prakticky stejném počtu tohoto typu zranění jako před lety. Může to být způsobeno také tím, že samotná hra je ještě o něco výbušnější, což ji dělá také rizikovější. Na schopnost ovládání kolenního kloubu kladete zkrátka ještě vyšší nároky.
„Mám názor, že vývoj hry pokaždé směřuje k vyšší úrovni. Házená se stává lepší a lepší.“
V čem se házená od 90. let nejvíc změnila a které důsledky vývoj přinesl?
Asi
každý by řekl, že je silovější a fyzicky náročnější u mužů i žen.
Někdo, kdo je nostalgik, by mohl namítnout, že byla házená v 90. letech
techničtější. Myslím, že to není pravda. Věřím tomu, že se zkrátka pořád
zlepšuje a zlepšuje a zlepšuje. Prochází stejným vývojem jako fotbal i
ostatní sporty. Tím se zároveň sporty možná stávají trochu
selektivnějšími, čímž narážím přímo na vývoj konkrétních typů hráčů a
maximální zlepšení určitého typu házenkáře v jednom konkrétním období.
Když ale chcete vítězit, musíte přijít zase s něčím novým. A tím
vyvstanou do popředí typologicky jiní hráči.
Je to trochu vousatá historka, každopádně našlapaný sovětský mužský nároďák kdysi vyhrával mistrovství světa. A pak najednou, v roce 1982, uspěl jugoslávský výběr. Mnohem štíhlejší, menší, ale zato rychlejší. Hráči tehdy začali praktikovat obranu tři na jednoho. Jugoslávie vyhrála mistrovství světa a v určitém okamžiku pak byla zase přespekulována. Přišla obrana šest nula Švédska v 90. letech, hra se znovu změnila. Chci tím říct, že styly hry se vždy měnily. Pokud chcete vítězit, musíte přijít s něčím novým.
Mám z toho trochu radost, protože měřím jen 180 centimetrů. Nepatřil jsem mezi velké a silné hráče, ale byl jsem rychlý. Tvořil jsem hru, i když mě limitovala výška. Je hezké vidět, že v dnešní době dostávají v týmech prostor velmi malí, ale také velmi rychlí rozehrávači, na kterých se tým staví. Před deseti lety jste je neviděli, všichni byli urostlí. Vývoj hry baví sledovat, jen si myslím, že pokaždé pokračuje do vyšší úrovně. Ale nejsem primárně odborník na házenou, jsem odborník na fyziologii a prevenci zranění (usmívá se).
Často,
a také tento názor musíte slýchat, je házená pokládána za jeden z
nejnebezpečnějších sportů. Je to pravda, nebo jen způsob, kterým o ní
lidé přemýšlejí?
Pokaždé je třeba specifikovat, o jakých
zraněních se bavíme a jak se určuje stupeň nebezpečnosti. Házená patří
ke sportům s největším počtem zranění ACL. Neviděl jsem poslední údaje z
USA, ale mezi tradičními sporty (fotbal, basketbal, volejbal, hokej) to
tak je. Lakros v USA na tom bude možná hůř. Když se ale naopak podíváte
na otřesy mozku, což jsou velmi vážná i život ohrožující zranění,
americký fotbal je daleko nebezpečnější. Záleží na úhlu pohledu, kterým
se na problematiku díváte. V házené si napříč vědeckou oblastí
uvědomujeme, že kromě kolen jde také o zranění ramena a rovněž i otřesy
mozku. V návaznosti na to jsou vidět určité změny pravidel jako trest
pro střelu do hlavy brankáři. Je velká snaha, aby se něco podobného dělo
co nejméně.
Takže ano, házená je nebezpečný sport, ale podle mého názoru také nejlepší sport na světě. Je rychlá, zábavná, taktická, technická. Má všechny aspekty, které máme rádi na míčových sportech, což ji dělá divácky velmi atraktivní. Zároveň klade na hráče fyzické vysoké nároky a ně musíte být připravení. Věřím tomu, že i díky mým přednáškám na kurzu Master Coach, se povede rozšířit povědomí o prevenci zranění ve skupině trenérů.
Je
něco, co by měli hráčky a hráči dělat a na co by měli v souvislosti s
prevencí zranění myslet? Zejména mladší generace ve věku od 16 do 20 let
o nich asi příliš neuvažuje, protože je ještě netrápí.
To je velmi dobrá otázka.Rozhodně
ano, měli by to dělat. Můj navazující dotaz zní: jak je k tomu donutit?
Na vědeckých konferencích se o prevenci zranění hojně diskutuje také v
tom ohledu, jak cviky zavést a jak k nim hráče přimět. Když jsem se sám
snažil dospělým hráčům „prodat“ svůj patnáctiminutový program jako
součást warm-upu před utkáním, pocítil jsem, jak náročné to je. Byl jsem
si jistý, že díky němu dokážeme snížit počet zranění o 50 % a tým
odpověděl, že by ho chtěl. Po třech měsících ho však hráči měli plné
zuby a chtěli dělat něco jiného.
Je na nás, trenérech, abychom tyto věci i nadále rozvíjeli. Musíme vědět, co je esence těchto cvičení a jak fungují. Zkrátka si uvědomovat, co je podstatné. Poté musíme předvést trochu kreativity a implementovat je do různých částí tréninku, aby hráči nevěděli, že teď zrovna jdou pracovat na prevenci zranění. Musejí si říkat, že dělají cviky, které jsou dobré pro jejich výkon. A prevence zranění je pro jejich výkon z dlouhodobého pohledu jedna z nejlepších věcí. Jakmile si zranění přivodíte, jste totiž nuceni se vrátit zpět a ztratíte čas prací od nižší úrovně.
„Jde o to, aby si mladé hráčky a hráči vytvořili zvyk. Pak nad cvičením nepřemýšlejí a zkrátka ho dělají.“
Jde o začlenění do tréninku.
Když
jsem deset let zpátky trénoval v Dánsku elitní hráčky, snažil jsem se
speciální cviky dělat během rozcvičení. Požádal jsem je, aby cvičení
dělaly asi na pět minut kdykoliv během rozcvičky. Plnily to, dokud jsem
se díval. Pak přestaly a běžely dál, rozcvičovaly se a povídaly si mezi
sebou. Když jsem se jich zeptal, proč tomu tak bylo, odpověděly mi, že
je pro ně hezké, když mají během rozcvičky čas si spolu popovídat a
povědět si, co se událo od doby, kdy se naposledy viděly a tak dále.
Trénoval jsem pak také mladší týmy, kterým jsem jednoduše řekl, že to takhle chceme, že uděláme tento druh běhu a pak tenhle. Po roce se na nic už tým neptal, prostě bral, že takto funguje. Všichni hráči se teď rozcvičují speciálním během, protože to tak prostě dělají. Berou, že cvičení jsou součást rozcvičky, takže problém není. Nepřemýšlejí o tom a plní to. Těší mě to, protože jsme něčeho dosáhli. Zdá se, že jde o věc, která se musí učit už odspodu. Jde o to, aby si hráči vybudovali zvyk. Pak v horních úrovních ho musíme implementovat, trochu skrýt a zamaskovat v ostatních cvičeních, aby se propojily všechny části dohromady.
To je hodně zajímavé téma. Jako trenér tedy musíte přemýšlet nad prevencí zranění, která přijdou v pozdějším věku, už u dětí?
Ano,
už třeba od deseti let. Je na to spousta dobrých cvičení. Jde spíš o
pochopení konceptů toho, co je důležité, pak si můžete vytvořit svá
cvičení. Každopádně je důležité, abyste to jako trenéři dělali. A abyste
pak jako trenéři samozřejmě při trénincích dbali na to, zdali je pohyb
kvalitní. Nedovolíte hráči, aby patnáctkrát za sebou vystřelil se
špatnou technikou. Když ji chcete zlepšit, musíme jít a dát mu zpětnou
vazbu. To stejné platí u cvičení, aby hráči pochopili, jak pohyb
provádět. Co je kvalitní a nekvalitní pohyb. Když se to naučí, když to
pochopí, udělají to pak už sami.
Co byste doporučil trenérům, kteří by se o prevenci zranění rádi něco dozvěděli a třeba se rádi inspirovali v oblasti rozcviček?
Existují
skvělé a snadno dohledatelné webové stránky a také spousta
instagramových profilů, které se touto problematikou zabývají. Online si
můžete najít řadu webů například z Norska, kde jsou k nalezení dobré
příklady cvičení. Je to určitě o hledání inspirace, ale také o tom, aby
se téma stalo součástí vzdělávání trenérů na všech úrovních. Věřím, že
by mělo jít o pevnou složku trenérského vzdělávání, je totiž potřeba
začít brzy, aby se problematika stala součástí kodexu sportovní výchovy
dětí. Určitě by měla být součástí mládežnického vývoje. A na to je
potřeba myslet.